Archive for Červen, 2011

bota a spol.

2-234886  3-p-4289                                                                                                      

 

 

 

 

 

 

 

Čtyři příklady estetického vnímání.

Bota, hrneček, maketa historického rádia, reprodukce uměleckého díla.

 

 

 

Na stůl jsem si postavil několik věcí, které jsem měl v určité chvíli u sebe poblíž v pokoji. Musel jsem si sundat botu respektive pantofel, abych na ni viděl. Věci se ocitly ne úplně náhodně na stole v určité perspektivě. Hlavně zase ta bota se nějak zvláštně natočila, jak jí obvykle nevídám. Bota na stole obvykle neleží, proto vypadá v této chvíli nejpodivněji. Asi se nejvíce podařil její přesun z utilitárního kontextu do kontextu estetického vnímání. Hrnek i rádio na stole nepřekvapí, stejně jako pohlednice s vyobrazením uměleckého artefaktu, bota však má své místo většinou na zemi, pokud si ji fetišista či fetišistka nevystaví do poličky k tomu určené, do výše očí. Bota ve výši očí. Nicméně záměrem nebylo narušit běžný kontext věcí, vyjmout je z jejich systému užívání a odrámovat je tak všednosti a zarámovat je soudnosti.

Nikoli. Záměrem bylo zamyslet se nad hierarchií estetického vnímání. Věci, jimiž jsme obklopeni, se nalézají na určitých osách, třeba na ose utilitární funkce a na ose estetické funkce. Obě tyto osy jsou zřejmě horizontální; na jedné straně jsou kladná a na druhé záporná čísla. Možná tam však nejsou žádná záporná čísla ani nula. To je otázka. Pak existují i jiné osy. Jaké třeba? Osa memoriální funkce? Je jiná než estetická? Asi ano. Nebo existují jenom dva systémy: systémy užitku a potěšení? Je sentiment součástí systému potěšení? Nebo je součástí jakéhosi komunikačního systému – tj. systému mezilidských vztahů?

 

 

Bota

 

Mám dojem, že bota je z určitého hlediska postavena nejníže. Možná proto, že patří na zem, hrnek patří na stůl, historická maketa do vitríny a umělecká reprodukce na zeď. Jakoby se tyto předměty postupně zdvihaly, ztrácely závislost na přitažlivosti, postupně dematerializovaly, odhmotňovaly se, zduchovňovaly. Jedná se tedy o jakousi materialistickou nebo hegeliánskou hierarchii? Jedná se o materiální pyramidu nebo duchovní trychtýř? Bota zjevně „trpí“ horizontalitou, zatímco reprodukce vertikalitou. Tyto čtyři věci se ve své posloupnosti postupně zdvihají na piedestal. Jediný hrnek na mém stole působí „normálně“, zdá se, že tam patří. Ostatní předměty působí na stole poněkud nepřípadně. Rádio má být na polici, obraz na zdi, bota na zemi. Bota a hrnek však tvoří jednu skupinu zatímco maketa a reprodukce jinou. V první převládá utilitarita, zatímco ve druhé symboličnost. Průnik těchto množin představuje memoriální kvalita: hrneček je po babičce, maketa rádia je dárek a odkazuje k historii, ke „starým dobrým časům“. Nicméně i ten zcela obyčejný pantofel jsem vybíral částečně podle tohoto klíče. Zdá se, že hlavními materiály pantoflu jsou materiály „tradiční“, zakotvené ve stabilitě minulosti: kůže a korek (zřejmě je to však jen úzká vrstvička korku – iluzivní povrch na umělohmotném těle). Mají kovové přezky připomínající mosaz. Na první pohled na nich nejsou patrné umělé prvky. Mohl jsem si vybrat pantofle se suchými zipy, pantofle vyrobené celé z měkké gumy, plyšové pantofle s hlavou koaly apod. Vybral jsem si však ze sentimentu věc, která se zdá přesahovat tuto dobu směrem do minulosti, tedy směrem k trvanlivosti, stabilitě, tradici. Boty, které drží zdánlivě pevně na zemi, nesugerují ani tak pohyb, jako spíš pevné spočívání, rovnováhu. Nicméně jsem od začátku měl v úmyslu tyto věci běžným způsobem užívat. Estetická funkce zde podporuje užitnou funkci, podporuje moji koncepci domova. Gumové pestrobarevné bačkory by mě dráždily. Možná se to někdy změní.

 

 

Hrneček

 

 Jak jsem řekl, hrneček je po babičce. Nikoli po mojí, ale to nevadí. Má také starosvětský tvar, původ, dekor, technologii. Káva z něj se odlišuje od kávy z jiných hrnků nedej bože z jiných nádob. Role estetického vnímání stoupá. Hrnek je „na očích“. Ještě navíc zde hrají roli chuť, čich a hmat jako sice méně „významné“ estetické smysly, nicméně tento předmět má synestetickou povahu. Když si vařím kávu a mám ještě na výběr z různých nádob, vybírám, volím, soudím. Ne vždy stejně, volby se mění, ale mají určité setrvalé principy, které se týkají tvaru, barevnosti, textury materiálu, paměti věci. Upřednostňuji opět zřejmě jakési harmonické, vyvážené struktury. To může znamenat leccos, nicméně to obnáší váhání, zvažování, hledání jako určité pohyby očí a ruky. Ruka pomáhá hledat, tápe ve vzduchu, ukazuje, stáčí směry pohledu. Začali jsme nohou, botou, chůzí, postojem, určitou izolací mezi tělem a světem. Pokračujeme rukou, dotykem, obhospodařováním vnitřku těla stravou a nápoji. V případě makety rádia dojdeme částečně ke sluchu a v případě reprodukce ke zraku. Znovu se nám zde rýsuje poměrně tradiční a stereotypní hierarchie tělesných funkcí. Při výběru předmětů jsem měl dojem, že postupuji téměř náhodně, a hle! Kopíroval jsem své tělo, kopíroval jsem svůj svět, vybral jsem předměty, které alegoricky vyjadřují základní vlastnosti tohoto světa. Můj výběr neilustruje jen můj vkus, ale můj žitý svět. To jsem snad ani nechtěl, co naplat.

 

 

Maketa starého rádia

 

S touto maketou se dostáváme ještě „výše“ a také za hranici utilitárního světa do světa prožitkového. Toto rádio nemám proto, abych ho poslouchal, abych se poslechem informoval nebo bavil. Také jsem si na něm naladil stanici v jazyce, kterému nerozumím a který se zdá zvyšovat „stylovost“ tohoto produktu. Je to francouzština. Trochu jsem doufal, že budou hrát šansony, ale jsou tam jen diskusní pořady. To zásadně nevadí, i když je to trochu otravné. Maketa je zmenšeným modelem rádií z doby 30. let 20. století, myslím. Materiál připomíná bakelit. Starý dobrý páchnoucí bakelit, který ovšem v tomto případě bohužel nepáchne. Nejprve jsem se obával, že tento výrobek bude emanovat kýčovitost, což se nakonec nepotvrdilo. Dotvořil bezproblémovým způsobem můj domácí oltářík s kameny z cest, soškami apod. Ocitl se na místě vyhrazeném esteticko-memoriálnímu pohledu.

 

 

Reprodukce uměleckého díla

 

 Vybral jsem pohlednici s abstraktní asambláží, která má „autora“. Pohlednici jsem si koupil v nějaké zahraniční, bezesporu kvalitní galerii. Řekl bych, že to bylo ve Vídni. To všechno ta pohlednice obsahuje. Zase paměť, vzpomínku, styl, prožitek, sebestylizaci atd. Jsem trochu na pochybách, jestli obrázek není vzhůru nohama, to mě občas znejistí. Nicméně jsem z určitých kompozičních důvodů vybral jeden způsob umístění a snažím se ho zachovávat s podporou určitých formalistických argumentů. Ani tento nemateriální, duchovní produkt nemůže jen tak poletovat v mém světě, ale musí mít určitou orientaci, pevnou identitu, jasnost. Obrázek vypadá jako volné umění, nic nezobrazuje atd. Trochu jsem si ho kupoval kvůli inspiraci. Také se mi in natura líbil na výstavě, kterou jsem v té kvalitní galerii shlédl. Svědčí o mém dobrém vkusu, o mém porozumění avantgardnímu umění apod. Obrázek jsem i při psaní eseje umístil „nezáměrně“ na piedestal – na podstavec lampičky. Ostatní předměty k němu vzhlížejí ze své úrovně bazální reality, z níž ani maketa nevybředla.

 

Tento text není návodem k použití. Nemá být normativní. Je konstatováním a popisem určitého počínání člověka, který si přečetl pár stran z jedné knihy o estetické teorii a začal se rozhlížet kolem sebe. Tento text by se dal napsat mnohem serioznějším způsobem. Řada věcí v něm možná chybí. Hlavně argumenty a hluboká interpretace daných jevů. Je výzvou k reflexi rozhodování.

 

 

 

 

No Comments

fetišizace města

 1-verona 

4-dubuffet8  

 

 

 

 

 

5-brassai_paris 

 

 

 

 

 

 

 

Umělá a přirozená fetišizace města

(setkání teorie a populární touhy).

 

 

 

Rozložil jsem si na stole několik fetišů – knihy, které jsou více či méně uspokojivé na dotek podle autora a doby či místa vydání. Pak jsem se pustil do druhé fáze fetišistických orgií – do psaní. Tedy pustil jsem se do určitého poměrně namáhavého procesu, který může, ale také nemusí být korunován orgasmem v podobě myšlenkové a stylistické pointy. Rozvíjí se zde slast z věci a slast z procesu, který se rozproudil na základě konfrontace s věcí, konfrontace s určitým stimulem, s fantasmatickou roznětkou, která zapříčiní jakési vymknutí z utilitárnosti, vstup do jiné dimenze, jiného typu prostoru se specifickou sítí drah a směrů. Tomuto typu prostoru lidé postižení obdobným způsobem jako já říkají třeba teoretické myšlení a rádi se do něj pouštějí, rádi kráčí po jeho stezkách více či méně vyšlapaných, drží se nějakých orientačních značek, na nichž je napsáno třeba „Benjamin 200 metrů přes louku a dále do lesa“ nebo „od kostela dále po Lacanovi“ apod. Tento duchovní prostor teoretizování je přímo protkán fetišistickými relikty a nápověďmi, blížíme-li se k takovému reliktu, rozechvějeme se těžko potlačovaným vzrušením a radostí a ještě větší slast občas vyvolá částečné odsunutí objektu touhy, nikoli tím způsobem, že bychom nepřiznali jeho zdroj, ale tak, že se k němu postavíme s určitým chladem a nevšímavostí, jako bychom chtěli vyprovokovat autentickou reakci partnera, vzbudit zájem, pozornost a zvědavost.

Ve městě se dnes nacházejí dva druhy fetišů. Fetiše uměle konstruované pro komerční potřeby a směřované na návštěvníky města bažící po zážitku. Druhým typem jsou fetiše přirozeně vzniklé na základě destrukce a jakéhosi uvadání a propadání místa; ty se nacházejí v majetku obyvatel či jak se říká rezidentů. Oba typy fetišů představují uzlová místa paměti, akumulátory paměti, která vlastně nemá žádnou konkrétní podobu, žádný konkrétní obsah, ale je pouze určitým emocionálním a myšlenkovým stavem, zkušeností zasouvání do minulosti, jakousi trhlinou či průrvou přítomnosti, trhlinou utilitární cesty, místem roztržení funkcionalistického času, monumentalizovanou banalitou, která má předpokládaný autopoietický charakter. Proto je tato stopa tak důvěryhodná a zdánlivě reálná jako „reálná“ pornografie, relikvie, otisk, skvrna, pach. Fetišistická místa mají obdobný charakter jako močové značky psích flaneurů, jsou to autentické zápisy nepredestinovaných dějů, samo-událostí, exkrementů času. Fetišistická stezka vede tam a zase zpátky, kroutí se a splétá jako zamotané klubko.

Fetišismus dnešních měst je jiný, než ten, o němž referovali teoretici rané moderny. Nejde o výstavu kuriozit a luxusu, o spektákl a panoptikum. Komoditní fetiš v nákupních center se už před časem vyvázal z organismu města, není jeho součástí, představuje samostatný prostor s vlastními pravidly a hranicemi, neprostupuje se s ním membránou a červí dírou pasáže. Dnešní městský fetiš nemá tak bezprostřední komerční povahu, většinou není určen k okamžitému prodeji, netvoří ani přímou reklamu či místo zpoplatněné a jasně lokalizované zábavy. Mnohdy se sice nachází ve stále aktualizovaných turistických průvodcích, nicméně se málokdy jedná o výraznou vizuální senzaci a často se též záměrně částečně skrývá na méně frekventovaných trasách či pod jakýmsi závojem nezajímavosti. Návštěvníky měst musí na daný relikt upozorňovat průvodci jako na místo respektive objekt zvýšeného výskytu autenticity a reálnosti. Příslušná kontemplace takového objektu pak probíhá především formou doteku jakožto smyslového prostředku zajišťujícího blízkost a přenos energie, která má magickou nebo sakrální povahu (oblíbené je třeba líbání hrobu Oscara Wilda v Paříži, hlazení prsa sochy Julie ve Veroně atd.). Turistický průmysl přichází se stále novými místy, která údajně nabízejí toto autentické setkání, tj. nabízejí určitý prožitek „reálna“ zjizveného a stlačeného minulostí – jde třeba o místa údajných zločinů a jiných přestoupení „symbolického řádu“ města, jehož organizace je běžně považována za exemplárně racionální a utilitární systém.

Fetišistická cesta je cesta se zavřenýma nebo zavázanýma očima, cesta poslepu, pohmatu, počichu. Dominanty města nepředstavují vizuální entity ztělesňující pojmenovatelné a pojmové instituce respektive tyto pojmy nejsou postačujícími definicemi, ale agregáty rozkoše, spíše představují jakási monstra vymknutá z kloubů poznání, slastné patologie. Fetišistická cesta záměrně zavrhuje praktický účel, deklaruje pročištění reflexe a sebereflexe. Jde o prožívání času a cesty jako nepredestinovaných hodnot, jako autentických událostí. K čemu jsou tedy potřeba uzly a chuchvalce fetišistických míst a objektů či v našem případě teoretického fetišismu chuchvalce pojmů? Chuchvalec, skvrna, stopa, exkrement, výměšek jako záruka reality, autentické přítomnosti sacra, relikvie, absence hierarchické struktury, účelového zacílení – to všechno představuje základní vlastnosti fetiše, který nedůvěřuje klasickému racionálnímu řádu jakožto konstruktu iluzivního celku, ale ztotožňuje se s fragmentární povahou zdánlivě originální relikvie, torza, ruiny, procesuálního a hmotného indexu. Na hrobu Oscara Wilda se vrší chuchvalce polibků, dotýkají se zde neznámá ústa, jejichž stopy blednou a převrstvují se jako paleolitické jeskyní malby; v mnoha městech světa se nacházejí žvýkačkové zdi (např. na Postupimském náměstí v Berlíně), které lidé ze všech kontinentů značkují svými slinami, nechávají na nich svoji autentickou tělesnou stopu, stvrzují svoji přítomnost, prolamují nezadržitelné mizení utilitárního času, vytvářejí rhizomatické struktury žijící svým životem a věří, milují, touží, prožívají atd. atd.

Tyto fetišistické chuchvalce jsou předmětem záměrné konstrukce – jako třeba reliéf z visacích zámků na mostku mezi pražskou Kampou a Malou Stranou nebo vznikají na základě jakési nepsané soutěže a také kooperace – jako tagy ve výtahových kabinách na panelových sídlištích. O myšlenkových, teoretických chuchvalcích, soutěžích a kooperacích pojmových fetišů jsme se zmiňovali již v úvodu.

Fetiš přes svoji legendu pochopitelně není autentický, nejedná se o čistý prožitek, zkušenost. A to nejen z důvodu, že je mnohdy konstruován s vypočítaným účinkem a není tak o nic méně iluzivní než vizuální mocenská dominanta. Fetiš však představuje dnešní alternativu „reálna“, formu slasti a trýzně v době virtuálního odstupu od těchto prožitků. Vyčištění měst od fetišů by bylo velmi nešťastným krokem vedoucím k nové mašinizaci. Výsledkem by však nebyl avantgardní stroj na kvalitní život, ale postmoderní stroj na ostrakizaci, segregaci a zneuctění veřejnosti. Fetišistické stezky sice nejsou autentické, nicméně představují poslední zbytky veřejného prostoru v pravém slova smyslu.

 

0043470168

1 Comment