recenze xb


snimky-20-22112008-peruc-186 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diagram a obraz.

Dvě knihy o „jiném“ myšlení.

 

 

Recenze knih:

1) Miroslav Petříček: Myšlení obrazem. Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně (ne)pokročilé, Herrmann a synové, Praha 2009.

2) Zbyněk Baladrán, Vít Havránek, Věra Krejčová (ed.): Atlas transformace, Tranzit, Praha 2009.  

 

 

Otázka lidského myšlení není jednoduchá ani jednoznačná. Věnuje se jí řada vědních a studijních oborů od filosofie, přes antropologii, logiku a psychologii, až k informatice. Myšlení se postupně stalo předmětem zájmu humanitních, přírodních i technických věd, což se neprojevuje jen snahou o jeho popis a interpretaci, ale i úsilím o jeho modelování, usměrňování a uplatňování i mimo antropogenní sféru. Zároveň se pochopitelně klade otázka, jaký typ myšlení lze úspěšně aplikovat v jednotlivých oblastech (nejen) lidské reality a panuje přesvědčení, že různým sférám činností konvenují různé kategorie myšlení. Bohužel se jako vedlejší produkt těchto úvah vtírá ne zcela nahlas vyslovená otázka, jaký typ myšlení je ten „nejlepší“ a „správný“. Popřípadě se mezi řádky výzkumu myšlení vznáší téměř nebezpečná úvaha o tom, co je „normální“ a co už je „abnormální“ myšlení. Některé typy myšlenkových procesů se tak mohou stát mytizovaným zaklínadlem a některé v podstatě nadávkou či negativně hodnotící a devalvující nálepkou. Zdá se, že se určitým způsobem vzájemně obviňují z nekoncepčnosti, nepřesnosti či omezenosti třeba teorie vědy a teorie tvorby s oblíbenými zaklínadly „konvergentního“ respektive „divergentního“ myšlení. Tato oboustranná či vícestranná dehonestace probíhá potichu i přes to, že příslušníci různých táborů by při reflexi svých argumentů byli zřejmě ochotni bez větších problémů uznat, že „čisté“ formy myšlení neexistují, že není pojmu bez intuice a naopak či dedukce bez indukce a naopak apod.

Zdá se, že v západním novověkém a moderním epistémé se přesto pomyslná miska hodnotících vah vychyluje na stranu určitého konceptu myšlení, který byl postupně označen za tu „pravou“ cestu k (vědeckému) poznání; přičemž toto poznání musíme spíše chápat jako jistou verzi funkčnosti. Vědecké teorie se snaží definovat poměrně přesnou metodologickou trajektorii, jejíž struktura se ukazuje nakonec jako poměrně banální a svým způsobem i legrační. Je pozoruhodné, že tyto teorie, který byly dotvořeny informatikou a předpřipraveny třeba Francisem Baconem, mají zjevně cosi společného se soutěžením či sportovním zápolením. Orientovaná struktura výzkumu obvykle začíná na „startu“ a směřuje k předpokládanému „konci“ či cíli. Mezi tím se rozprostírá vlastně překážková dráha různých dílčích rozhodnutí a voleb, které mají většinou charakter výběru z opozičních kvalit. Může se zřejmě jednat o sólový i štafetový běh. Na začátku je formulace hypotézy, předmětu a metodologie. Tady by většinou „přirozeně“ myslící člověk i skončil. Ten by se totiž neptal jenom co, jak a jaký, ale také v duchu dětské „naivity“ i proč. V tom případě by však byla kladena jakási „meta“-otázka, kterou se západní myšlenkový diskurz už poměrně dlouho pokouší umístit za hranice legitimního poznání. Toto ohraničení území konceptuální legitimity může sice mít a má své pádné důvody, které zformuloval mimo jiné Immanuel Kant, nicméně problém spočívá spíše ve faktu iluzornosti reálné možnosti tohoto ohraničení. Tzv. přísná věda dospívá sice k zajímavým a „fungujícím“ výsledkům, ovšem na poli své sebereflexe žije zřejmě v zajetí mýtu a utopie. Toto konstatování opět nepředstavuje nějakou žhavou novinku, ale setkáváme se s ním v různých podobách už od romantiky, přes fenomenologii, až k dekonstrukci. A k premisám těchto disciplín dospívá „z druhé strany“ časem i samotná teorie vědy, která začíná v současnosti čím dál více využívat pojmů imaginace, událost či kontextuálnost i pro oblast samotného exaktního bádání. V některých příručkách vědecké metodologie se pak najdou nesmělé ozvuky těchto proměn v připouštění určité neurčitosti výzkumného procesu i jeho výsledků. V jedné publikaci o metodologii vědy se vyskytuje třeba následující výrok: „(cíle) jsou… relativně snadno vyhodnotitelné“. Slůvko „relativně“ je zdánlivě nevinné a nenarušuje celkový „optimismus“ úvahy, nicméně ve skutečnosti je naprosto zásadní a jeho přítomnost naprosto zpochybňuje „vyhodnotitelnost cílů“. „Relativita“ totiž znamená, že vyhodnocení se může uskutečnit, ale naprosto stejně pravděpodobně se uskutečnit nemusí a víceméně nikdo neví „proč“. V tomto nechtěném přiznání vlastní relativity se nakonec novověké myšlenkové paradigma protnulo s „jinými“ podobami myšlení a snad konečně může začít jejich plodná spolupráce namísto neustálého vzájemného osočování a podceňování.

 

 

Stabilní a proměnlivé

 

Obě recenzované knihy jistým způsobem reflektují proměnu myšlenkového paradigmatu v moderní či postmoderní době, které se stále více odvrací od „klasického“ důrazu na rovnovážný stav a nahrazuje jej vizí nestálosti, jedinečnosti či procesuálnosti. Zde bychom mohli opět sledovat dlouhou genealogii těchto diskursivních posunů a tvrdit, že se zase nejedná o nic nového pod sluncem. Opozice mezi myšlením stálosti a proměnlivosti je zřejmě příznačná pro celé dohledatelné dějiny myšlení a to nejen v evropském prostoru. Musíme to však vyjádřit přesněji: myšlení stálosti respektive proměnlivosti se sice vyskytuje v různých historických epochách a kulturních oblastech, nicméně ona „opozice“ (zásadní kontrast) se výrazněji formuje teprve v novověku. I tato „opozice“ má sice své zjevné předobrazy v ostrých diskusích a sporech, které spolu vedly starší konceptuální systémy, nicméně ty se někdy vyznačovaly i představou dialektické provázanosti mezi těmito oblastmi (v metaforické podobě to vyjadřuje třeba Raffaelova „Škola Aténská“). Obě recenzované knihy plédují pro myšlení jedinečnosti, události či proměnlivosti. A obě toto myšlenkové paradigma chápou jako vlastnost obrazu či přinejmenším určitého typu obrazu. „Atlas transformace“ razí heslo „diagramatické myšlení“ a Miroslav Petříček mluví přímo o „myšlení obrazem“. Pozoruhodné je, že oba tyto koncepty berou v úvahu především lineární obraz: diagram a čáru. Tyto kategorie chápu sice jako jistou metaforu, která se dá snad rozšířit na všechny obrazy, nicméně se domnívám, že je to metafora neúplná a selektivní. Pro oblast určitých obrazových entit mi metafora linie připadá nepoužitelná nebo nedostačující. Myslím, že pouze v rámci určité nepřípadné geometrické úvahy lze kategorii linie rozšířit i do oblasti plochy, tvaru, objemu či hmoty. Linie je abstrakce, kterou využívají primárně obrazy, jež chtějí sugerovat svoji exaktní povahu. Linie je modelové zobecnění, které pouze naznačuje možnosti konkrétní aplikace a interpretace. Petříček mluví vlastně o rozhraničení nerozlišenosti, tj. o jakémsi zakládajícím aktu, o strukturování chaosu. Sem by samozřejmě spadalo i hnětení hlíny a svým způsobem i akty destrukce, které lze chápat jako jakési přestrukturování s cílem zesílení momentu „reálna“. Nutkavá touha po „reálnu“ totiž paradoxně má mnohdy integritu subjektu zachránit - vyjmout ho z proudu virtuality, která je již „pře-strukturovaná“ a tím pádem indiferentnější než ne-strukturované reálno. Nejmasovější produkty současné obrazové kultury pracují právě s tímto pře-strukturováním či naopak ne-strukturováním a tím pádem v ní linie místo nemá nebo se z ní stává chuchvalec, který již také není linií v pravém slova smyslu (a to nejen „legitimní“ linií, jak říká Petříček, ale vůbec linií, kterou by bylo možná takto identifikovat). Zásadní rozdíl je totiž mezi tím, jak obrazy „technicky“ vznikají, a jak jsou vnímány (i v průběhu vzniku a samotným autorem). To znamená, že „technicky“ se sice může jednat o linie, ale na percepční rovině může jít o stále stejně „nerozhraničený“ celek a to i v oblasti mimetických reprezentací (což naznačuje třeba Roland Barthes svým pojmem „punctum“).

Z toho vyplývá, že diagramatická či lineární redukce obrazu má principiálně ikonoklastický ráz. Můžeme se vrátit ke zmiňovaným pojmům a tvrdit, že tato redukce podléhá mýtu konvergence jakožto „správného“ myšlení, přestože se výslovně vyslovuje ve zcela opačném smyslu. To je problém hlavně publikace „Atlas transformace“ respektive její celkové koncepce. Tato publikace se snaží být jakýmsi ne-diagramatickým diagramem. Diagram je zde sice prezentován jako rozbíhavá, nekonečně proměnlivá struktura, nicméně je třeba si uvědomit, že tuto vlastnost má pouze v jednom rozměru, a to sice v ploše. Formálně existují tzv. prostorové diagramy, ale tím se nenechme zmást. Prostor je zde vždy formován pouze jako vztah ploch a odpovídá tak třeba některým kubistickým teoriím respektive možnostem digitální reprezentace. „Tekutost“ prostoru se zde nepřipouští, nelze ji modelovat.

 

 

Sémiotika obrazu nebo sémiotika vnímání (obrazu)?

 

Petříček se nedal lapit do pasti diagramatické či lineární redukce. Přinejmenším celá závěrečná část jeho knihy tuto redukci odhaluje a překračuje. Využívá k tomu mimo jiné odkazy na zmiňované úvahy Rolanda Barthese a (nejen) jeho koncepci „vědy jedinečného“. Tato „věda“ připouští rozklad kontrolovatelného a modelovatelného řádu a tento potenciál přisuzuje právě obrazu. Už se nejedná o diagram ani ve smyslu konkretizace či časování obecného (jak můžeme rozumět Kantovu pojmu „schéma“); není zde žádná předpřipravená obecnina. V tomto případě mluví (nejen) Petříček o nemožnosti sémiotického chápání obrazu. Zde bych ovšem rád opět rozlišil dvě věci: nepřítomnost sémiózy na straně vznikání obrazu, ale naopak neodmyslitelnou přítomnost sémiotické interpretace na straně jeho vnímání a to i v případě „běžného“ diváka, neboť předpřipravené koncepty se do procesu vnímání zapojují zcela automaticky. Nepřítomnost sémiózy chápu opět genealogicky jako moderní mýtus divocha, dítěte či šílence. V jejich případech je občas zdůrazňována nepřítomnost kompetence k „dešifrování“ obrazu. Zde se ovšem v duchu často se opakujících diskusí musíme ptát, co to znamená „vidět“. Pokud připustíme, že nejde jen o fyzikální proces, pokud připustíme, že dalekohled nebo fotoaparát „nevidí“, můžeme klidně přistoupit na myšlenku, že vidět znamená do značné míry dešifrovat, číst. Samozřejmě, nikoli výhradně. Vidět znamená pochopitelně i být zasažen „kaší“ vjemu. Ovšem tato kašovitost se velmi rychle a nechtěně začne uspořádávat do určitých segmentů, mezi kterými už vznikají vztahy, kontrasty a tedy významy. Zde přichází plně ke slovu rozhraničující linie. Tím chci říct, že linie není mnohdy v obraze, ale v našem oku. Zde by asi přišla ke slovu otázka „tvůrce“ či autora obrazu. V této souvislosti bychom mohli připomenout třeba koncepci teoretika Michaela Frieda, který rozvinul termín „malíře-pozorovatele“. Autor je prvním divákem, který zřejmě vidí v obraze rozhraničující linie jako kdyby je sám klad a vytyčoval. Ovšem i on často pouze s „úžasem“ pozoruje, kde se linie kladou samy ze sebe. Důležité je také připomenout, že další diváci „vidí“ rozhraničující linie mnohdy jinde, než kde je viděl autor (vidí jinde pointu, těžiště, význam atd.). Zde přichází ke slovu i diagram, který se uplatňuje jako určité tekuté resumé pozorování (to znamená, že diagram se proměňuje v závislosti na aktu vidění).

 

 

Diagram a styl

 

 Další problém publikace „Atlas transformace“ spatřuji v tom, že proklamovaný diagram je zde uchopován jako stylový prvek. Toto vyprázdnění smyslu daného prvku je patrné, když jednoduše srovnáme několik obrazových diagramů v knize. Ať se váží k jakémukoli tématu či pojmu, jsou víceméně stejné a často nečitelné. Nečitelné nejen po vizuální stránce, která se zdá být náhodná, ale nečitelné i doslova, tedy vepsané texty jsou reprodukovány tak drobným písmem, že je nelze přečíst. Konkrétní diagramy jsou zde tedy povšechnou ilustrací inklinace k tzv. diagramatickému myšlení, ale přinejmenším čtenář publikace nad nimi toto myšlení nemůže rozvinout. Jako v módě existuje „street style“ nebo „gothic style“, jsme zde svědky „diagram stylu“. Je to pěkné a dá se to tisknout i na trička. Některé diagramy sice čitelné jsou (hlavně „návody“, jak celou knihu číst respektive kontemplovat), ovšem pocit jisté samoúčelnosti celkově převažuje. Kniha se dá číst víceméně jako tradiční kompendium a žádný zvláštní posun v myšlení neprovokuje. Nicméně řada z textů, které obsahuje, za přečtení stojí.

Problém „Atlasu transformace“ spočívá v tom, že její hezká vize nebyla naplněna a to zřejmě z toho důvodu, že pravděpodobně naplnit nelze. Kniha zůstane knihou. Otázkou také zůstává, jestli alternativní myšlenkové pochody, které publikace proklamuje, jsou opravdu alternativou nebo pouze potvrzením už dávno dosaženého „stavu“ nerovnováhy. Vcelku se mi „zdá“, že kniha nechtěně ideálně zapadá do rétoriky liberalismu, neboť se snaží zříct veškeré zodpovědnosti a usměrňování čtenáře. Ona totiž pluralita názorů jednak pluralitou není, neboť je pouze další ideologií „svobody“ a jednak bez cílenějšího „usměrňování“ ztrácí kniha cosi podstatného ze svého principu. Kniha totiž nemůže být „nekonečně“ otevřená, nemůže být rovnomocná světu a překrýt a rozšířit ho jako Borgesovská mapa, kniha je vždy jedinečným produktem, jako obraz, spadá opět do „vědy jedinečného“. Zdánlivá pluralita se zakusuje do ocasu zdánlivé objektivity. A to je přesně kategorie, kterou chce „diagramatický“ model myšlení rozrušit. Diagramaticky lze možná myslet, ale v podstatě se tak nedají psát ani komponovat knihy. To je zase Derridovský a trochu už i tradičně sémiotický problém: myšlenka není slovo a slovo není text.

 

 

Závěr

 

Závěrem chci velmi stručně vyjádřit své „pocity“ z obou knih.

Petříčkova kniha mě nadchla; nevzpomínám si, kdy naposledy jsem přečetl knihu s takovým potěšením a jedním dechem. Nechci tvrdit, že jsem v ní všemu rozuměl a možná i to, o čem se domnívám, že jsem tomu rozuměl, jsem třeba vůbec nepochopil (viz výše uvedená polemika s některými Petříčkovými úvahami, která se možná celá nese na vlnách tohoto neporozumění).

S „Atlasem transformace“ si nevím rady. Řada textů i „vizuálů“ v této knize je velmi zajímavá, nicméně celkově je pro mě kniha nečitelná - a to nejen pro svůj rozsah, ale i to hraje roli, jako v případě jiných dnes již standardně vydávaných antologií čehosi. Antologie jsou takový dnešní mor. Bez většího úsilí se vydařenou antologií dá i zabít. Nicméně „Atlas“ nepředstavuje skutečnou antologii, protože chce být o všem. Tuto podivnost reflektují i někteří autoři textů v knize (především zahraniční) a připisují to středoevropskému, „kafkovskému“ klimatu.

 

 

 

 leden2006-032

 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Comments are closed.